Peklo u Stalingradu

Střet ideologií

Počátkem léta 1942 se jižní částí sovětského Ruska hnalo několik armád hitlerovského Německa. Jejich úkolem bylo vyřadit důležitý průmysl města Stalingrad a přerušit zde zásobování SSSR spojeneckými dodávkami přicházejících po řece Volze. Poté měly ovládnout pobřeží Černého moře a Kavkazu s jeho surovinovým bohatstvím včetně ropy (operace Blau). Teprve v průběhu operace Hitler plán rozšířil a z prestižních důvodů se rozhodl celý Stalingrad dobýt (mapka).

Na tomto tou dobou děsivém místě se odehrál střet dvou ideologií jejichž společným znakem bylo pohrdání životem jedince. Hitler chtěl pokořením města se jménem Stalina dokázat nadřazenost německé moci, Stalin neváhal obětovat jakékoliv množství životů k jeho obraně, masy vojáků zde padly kvůli prakticky bezvýznamným troskám zcela zničeného města. Bitva o Stalingrad tak byla jednou z nejkrvavějších v historii lidstva a možná nejdůležitější v druhé světové válce.

Začátek bitvy-bombardování města

23. srpna 1942 začalo největší bombardování na východní frontě, jehož obětí se stal Stalingrad. Dokonalé město, na něž byli tak hrdí, se zahradami podél západního břehu Volhy a vysokými, štíhlými budovami, jež mu dodávaly moderní kubistický vzhled, se stalo peklem. Stovky bombardérů německé luftwaffe provedlo kobercový nálet, byly ničeny jak průmyslové objekty tak obytné čtvrti, jejichž dřevěné domy okamžitě lehly popelem, zůstaly jen cihlové komíny. Jejich řady vypadaly jako surrealistický hřbitov. Bomby dopadly i na vodárnu, telefonní ústřednu a hlavní stalingradskou nemocnici. Kouř ze zapálených nádrží na ropu byl vidět až 300 km daleko a dosahoval 3km vysoko.

V Stalingradu žilo tehdy asi 600 tis. obyvatel, v prvním týdnu náletů jich bylo asi 40 tis. zabito. V těchto dnech Stalin zakázal evakuaci obyvatelstva, ani po svolení ovšem nebylo snadné se z města dostat. Při plavbě přes Volhu na lodě neustále útočila letadla luftwaffe, přechody přes řeku také ovládalo sovětské NKVD, které upřednostňovalo potřeby Rudé armády před civilisty. Na západním břehu (tedy v samotném Stalingradu) tak zůstalo napospas následující bitvy přes 50 tis. civilních obyvatel.

"Město ubráníme, nebo při tom padneme"

Po náletu začala na Stalingrad útočit pozemní vojska, jedna z tankových divizí dosáhla Volhy na severu města. Musela se ovšem probít houževnatou obranou sestávající se z protiletadlových kanonů, jejichž hlavně byly sklopeny k zemi a namířeny na tanky. Zde Němci mohli pocítit budoucí tuhost bojů, pokaždé když dělo po německém zásahu umlklo, našel se vždy někdo, kdo z něj začal opět střílet. Jaké překvapení bylo pro Němce zjištění, že zde bojovali proti ženám. Když se o útoku na město dozvěděl Stalin, zakázal demontovat továrny, odvážet stroje a vše, co by mohlo naznačovat kapitulaci Stalingradu. Město se mělo bránit do úplného konce. Byly vylepeny plakáty:"Svého rodného města se nikdy nevzdáme. Ve všech ulicích stavme barikády. Nechť se každý obvod, každý blok, každá stavba stane nedobytnou pevností."

Situace byla pro Stalingrad velice nepříznivá, Němci se snažili dobýt město za každou cenu, Hitler jím byl doslova posedlý. O Rudé armádě Hitler předpokládal, že se každou chvíli zhroutí. Proti Rusům stála 6. armáda generála Pauluse, s přidruženými tankovými sbory to byla největší formace německé armády (asi třetina milionu mužů). Hitler dokonce prohlásil, že "se 6. armádou by mohl zaútočit i na samo nebe".

Této armádě čelila sovětská 62. armáda, jejímž velitelem se stal Vasilij Čujkov, jeden z nejtvrdších představitelů nové generace velitelů. Zpočátku měl k dispozici pouze 40 tis. vojáků. Při svém jmenování byl dotázán Chruščovem (politický komisař staling. frontu, později prezident SSSR) a Jeremenkem (generál staling. frontu), jak by svůj úkol popsal:"Město ubráníme, nebo při tom padneme," odpověděl. Jeremenko a Chruščov se na něj podívali a řekli, že svůj úkol pochopil správně. Známé je také Čujkovo výrok"Čas se platí krví", chtěl totiž nechat nepřítele vyčerpat.

Boje ve městě - Rattenkrieg

Bombardování a ostřelování z děl, minometů a raket proměnilo město ve změt trosek, sutin a rozvalin, místy prostoupenou plameny požárů. Byl cítit puch hnijících těl.Tohoto prostředí dokonale využili Rusové k zamaskování. V troskách vytvořili bunkry, ve sklepích umístili děla, ve vyšších patrech polozbořených domů a všude možně hrozili odstřelovači, ženisté podminovávali přístupové cesty. Bojovalo se o každý byť zničený dům, o každou píď země, dobývaná místa byla mnohokrát střídavě dobývána jednou i druhou stranou. Stalo se například, že v prvním patře dobývaného domu byly Němci, v druhém Rusové, v třetím opět Němci. Střety probíhaly i v kanálech a šachtách, zde se používaly často plamenomety. Jednou se také několika sovětským ženistům podařilo objevit pod německým postavením šachtu a 140 kilogramovou náloží vše vyhodili do vzduchu... Takovémuto vyčerpávajícímu a matoucímu boji zblízka v pozůstatcích města začali němečtí vojáci říkat "Rattenkrieg" -krysí válka.

Německé útoky předcházelo mohutné letecké bombardování sovětských pozic, piloti bombardérů ani nevěřili, že by to mohl někdo mohl přežít:"Ti z nás, kdož spatřili za těchto dnů temné stalingradské nebe nemohou nikdy zapomenout. Je hrozivé a kruté, oblohu olizují purpurové plameny"(vyjádření jednoho komisaře) . Ruští vojáci však zůstávali ukryti v různých dírách, sklepích a bunkrech a posléze čelili útokům německých vojáků. V noci, bez hrozby luftwaffe, se vydávali na útok Rusové. Velitel Čujkov také spoléhal na to, že Němci mají ve tmě větší strach. Často operovali v přepadových oddílech o 6-8 mužích, tzv. příslušníků "stalingradské akademie uličního boje". Byli vyzbrojeni samopaly, granáty, plamenomety ale také nabroušenými polními lopatkami a noži. Ruští bojovníci kladli na Němce různé smrtící pasti, vymýšleli stále lepší způsoby, jak nastražit výbušniny. Například Němci začali na obranu před granáty instalovat do oken drátěné sítě. Rusové neměli dostatek lehkého dělostřelectva k jejich prorážení, proto k svým granátům začali připevňovat háky... Přesto se Němcům podařilo obsadit téměř celé město včetně továren, Rusům zbyl jen několik set metrů široký pruh podél Volhy - ohniska odporu. Čujkovovo 62. armáda však vytrvávala, její vojáci se sveřepe drželi hesla: "Za Volhou pro nás není země".

Na nervy také neustále útočil hluk. Jeden důstojník napsal:"Vzduch je plný pekelného vytí stuk, rachocení flaků a dělostřelectva, řevu motorů, rachotu tankových pásů, jekotu raketometů a Stalinových varhan, klapotu samopalů z obou stran a stále je cítit horko z města, které všude hoří (pozn. před příchodem zimy) ." Nejvíce však na vojáky působil nářek raněných. "Není to lidský zvuk", zapsal si jeden Němec do deníku, "pouze jednotvárný nářek trpícího zvířete." Takto popisuje bitvu jeden ruský poručík.

Smrt vojákům obou stran nehrozila pouze z nepřátelských kulek a šrapnelů, museli si dávat také pozor na padající tovární konstrukce a zdivo hroutících se domů. Nejistý život jim také znepříjemňoval hustý prach ze zničených staveb, nedostatek jídla a pití, všudypřítomné vši a nemoci (např. dyzentérie), nemluvě o pověstné ruské zimě, která právě přicházela.

Obzvláště krutý byl způsob zajištění kázně vojáků Rudé armády, kteří měli zakázáno ustupovat (Stalinovo příkaz, tzv. "Zpátky ni krok"): Za první linií byla vytvořena linie druhá, z členů NKVD, komsomolců či vybraných důstojníků vybavených samopaly a kulomety. Ti měli za úkol zastřelit každého vojáka, který by chtěl ustoupit, vzdát se nebo dezertovat. Na tyto "zbabělé" vojáky měli rozkázáno střílet i jejich kamarádi, pokud tak neučinili mohli být sami zastřeleni. Pokud voják dezertoval, měla být pronásledována i jeho rodina. U Stalingradu popravila Rudá armáda 13 500 vlastních vojáků.

Cesta přes Volhu - cesta do pekla

Již od září byl Stalingrad , rozkládající se na západním pobřeží Volhy, obklíčen Paulusovo 6. armádou od severního okraje k jižnímu. Hlavní možností jak do bránícího se města dodávat munici, proviant a posily byla cesta přes Volhu, menší mírou se k zásobování používali známé dvouplošníky Po-2 "Kukuruznik". Na plavbě zpět lodě braly z města raněné vojáky a vyložily je na východní břeh, kde jich často bez pomoci, trpící a sténající, ležely tisíce. Němci se tuto zásobovací cestu samozřejmě snažily zlikvidovat a nad Volhu posílali svoje Stuky (pozn. střemhlavé bombardéry), ze severního cípu obležení střílela 16.tanková divize a později se Němci městem probojovali tak daleko, že mohli na Volhu střílet přímo z kulometů a děl.

Rusové svoje posily a zásoby, aby se vyhnuli nepřátelským letadlům, posílali z východního břehu hlavně v noci. Zdálky byla vidět hrozivá silueta hořícího Stalingradu, byl cítit pach požárů. Lodě se Němci snažili zasáhnout ve světle magnéziových světlic z kulometů, děl i minometů. Na palubě těchto lodí bývali příslušníci NKVD, kteří stříleli po těch, kteří se skokem do řeky chtěli vyhnout boji. Mnoho vojáků bylo nepřátelskou palbou zabito již při plavbě. Podobný úděl měli nosiči, kteří ze Zajcevského ostrova zásobovali město po úzkém pontonovém mostě - jejich cestu lemovaly výbuchy granátů vytrhávající jim prkna pod nohama.

...Jeden parník Volžské flotily, převážející děla a munici, byl zasažen a potopil se v mělké vodě u písčitého břehu. K jeho boku připlula jiná loď a náklad byl pod těžkou palbou přeložen. Námořníky pracující v ledové vodě čekala pravděpodobně smrt...

Na východním břehu se také nacházela mohutná ruská artilerie, která ničila vzdálenější německé pozice a komunikace. Souřadnice pro zaměření jí dodávali pozorovatelé ukryti ve vrchních patrech poničených budov a byli cennými terči nepřátelských odstřelovačů a děl. ...Na druhé straně Volhy to vypadalo, jako by mocné hřmění těžkých děl rozechvělo celý vesmír...

Hrdinové bitvy, i ti druzí

Úspěch Sovětského Svazu u Stalingradu by patrně nebyl možný bez hrdinského nasazení a obětování prostých ruských vojáků, kteří bojovali za svou rodnou zem a za své rodiny (nikoliv za Stalina). Hitler svým bestiálním chováním (vraždění dětí, žen a starců) v okupovaných územích SSSR probudil nenávist jeho občanů vůči Němcům a potlačil častou averzi Rusů vůči vlastnímu komunistickému režimu. Hitler se tak kromě několika strategických chyb dopustil další chyby: Nepovažoval obyčejného ruského, resp. slovanského, člověka jako rovnocenného, schopného bránit své hodnoty.

...Už mu došli protitankové granáty, a proto mariňák Michail Panikacha vzal dva Molotovovy koktejly (pozn. zápalné lahve s benzínem). Když se vztyčil, aby hodil první, roztříštila mu šťastná německá kulka zápalnou láhev v ruce a muže pokryly plameny. Doplazil se ještě posledních pár metrů a vrhl se proti boční straně tanku, rozbil o něj druhou láhev a zmizel v ohnivé kouli, která vybuchla za věží tanku na víku motoru...

Nejvěhlasnější byli odstřelovači, vznikl jakýsi kult "snajperismus", střelci si vyměňovali různé nápady a zkušenosti. Nejslavnější byl Vasilij Zajcev, vyrostl na Urale, kde se učil střílet při lovu zvěře. Ve Stalingradu dosáhl skóre údajně 225 zabitých Němců, zacvičoval také nové snajpery-tzv. zajčata. Podle některých pramenů Němci poslali na Zajceva velitele své odstřelovačské školy, Zajcev ho však po několikadenní štvanici zahlédl a zastřelil ho (teleskop. hledí německé pušky je dodnes uloženo v moskevském muzeu ozbrojených sil).

Vysokého skóre (224 Němců) také dosáhl bezejmenný odstřelovač přezdívaný Zikan nebo Anatolij Čekov: Zdálo se, že neví, co je strach-"Tak jako se orel nebojí výšek". Byl obdařen vzácnou schopností skvěle se zamaskovat na vrcholech vysokých budov. Aby jej neprozradil ani záblesk z hlavně pušky, vyrobil si improvizovaný tlumič, nikdy nestřílel za špatného světla. Aby nemohl být zaměřen podle záblesku z hlavně, snažil se také najít postavení před bílou stěnou.

Slavným se stal tzv. Pavlovův dům. Tuto třípatrovou budovu vzdálenou asi 300m od Volhy obsadila četa seržanta Jakova Pavlova a od 23.září 1942 ji udržela proti početným německým útokům až do konce bitvy v únoru 1943. V budově byli přítomni i civilisté, jedna žena se aktivně účastnila obrany. Děrami ve stěnách sklepů i horních pater vojáci stříleli po Němcích kulomety a protitankovými puškami, německé tanky nemohly zvedat hlavně tak vysoko a byly ničeny. Při dobývání tohoto domu ztratili Němci víc vojáků, než při obsazování Paříže, tento dům jako památník stojí dodnes. Toto napsal o bojích sám Pavlov:"Naši hrstku vojáků zasypala bombami fašistická letadla, útočily na nás nepřátelské tanky, beztrestně na nás střílelo dělostřelectvo a minomety. Ani na minutu se nezastavila střelba z automatických zbraní. Často jsme neměli dost střeliva, stravu ani vodu. Výbuchy granátů spotřebovaly ze vzduchu spoustu kyslíku a někdy se doopravdy dýchalo špatně. Ale naši vojáci, obránci Stalingradu si čestně plnili svou povinnost vůči vlasti a více už neustupovali."

...Z jednotky námořní pěchoty přežil jediný. Pravou ruku měl rozdrcenou a nemohl střílet. Vešel do bunkru, a když se dozvěděl, že už nejsou žádné rezervy, naplnil si čepici granáty. "Můžu přece házet levou rukou," řekl...

Hrdinské historky kolovaly po frontě a znali je všichni vojáci, tvořily jakýsi kult mistrů. Avšak mnoho dalších ruských vojáků bojovalo obětavě a hrdinsky, aniž by se stali slavnými, stateční vojáci byli na obou stranách. Na druhé straně ovšem také byly časté případy pokusů o útěk, vzdání se nepříteli či sebezranění za účelem vyhnutí se boji. Ve frontových divizích 6. armády bylo přes 50 tisíc (čtvrtina jejího stavu) ruských pomocníků-Hiwis, většinou naverbovaných zajatců, ale i dobrovolníků...Jedenáct vojáků v polní (pozn. ruské) nemocnici předstíralo, že jsou hluchoněmí. Jakmile však lékařská komise rozhodla, že jsou schopni vojenské služby, a jejich papíry došly k vojenskému tribunálu, začali mluvit...

Stalingradský kotel

19. listopadu 1942 zahájila Rudá armáda, o níž si Hitler myslel že je vyčerpaná a nemá rezervy, na stalingradském frontu mohutnou protiofenzívu (operace Uran). Na západ a na jih od Stalingradu, daleko od týlu Paulosovo 6. armády, uskutečnila dva průlomy ve slabých místech fronty střežených Rumuny. 6. armáda na hrozící nebezpečí nebyla připravena a selhala i při řešení situace. Rusům se podařilo celou 6. armádu obklíčit, vznikl "stalingradský kotel" (mapka), v kterém se nacházelo téměř 290 tisíc mužů. Spojení sovětských armád u Kalače na Donu bylo provázeno oslavami, nadešel čas pomsty.

Obklíčená německá 6.armáda dostala od Hitlera rozkaz držet frontu na Volze a neopouštět pozice, měla být bráněna "pevnost Stalingrad". Hitler se nechtěl smířit s myšlenkou ústupu od Stalingradu, který by byl v počátku obklíčení proveditelný a mohl by 6. armádu zachránit. Namísto toho uvěřil Göringovu slibu o možnosti vytvořit letecký most a zásobovat 6. armádu ze vzduchu do té doby, než bude obklíčení zvenčí prolomeno, aby mohla být posílena a schopna dalších operací na Volze, což se ovšem k jejímu stavu nemohlo podařit.

Díky nedostatečnému počtu přepravních letadel, ruským stíhačkám a flakům a nepříznivému počasí však letecké zásobování kotle zdaleka nestačilo pokrýt všechny potřeby 6. armády. Jednotkám začala brzy docházet munice, tankům zbývalo palivo jen na pár kilometrů a musely být drasticky sníženy porce jídla pro vojáky, dostávali méně než 100 gramů chleba denně. Vojáci v kotli záhy začali trpět podvýživou, byli nesmírně vysláblí, mnozí sotva chodili. Byli nuceni kvůli jídlu porážet tažná zvířata, vyskytoval se i kanibalismus. Byl nedostatek zimního oblečení, vojáci si museli vypomáhat součástmi ruských uniforem ale i všelijakými hadry omotanými kolem nohou a hlav. Omrzlinami trpěl nakonec téměř každý, často se kvůli nim muselo amputovat končetiny. V kotli byl nedostatek dřeva jak na stavbu bunkrů, tak na jejich vytápění a získávání vody ze sněhu a ledu. Hygienické podmínky byly mizerné, rychle se šířily infekční nemoci, všichni vojáci byly zavšivení.

Na uvězněnou armádu ve dne i v noci útočily ruské bombardéry, děla, minomety, raketomety, odstřelovači. Rusové se také nepřítele pokoušeli zdeptat shazováním letáků, na nichž Němcům zdůrazňovali jejich beznadějnou situaci. Sovětská propaganda na okrajích kotle umisťovala gramofony a Němcům kromě výzev ke kapitulaci pouštěla depresivní tango, aby co nejvíce oslabila jejich morálku. Mnoho německých vojáků se vzdávalo, způsobovalo si zranění, aby mohli být propuštění z kotle, nebo jen ze zákopu vystavili horní polovinu těla a čekali na milosrdnou nepřátelskou kulku.

Prolomením obklíčení byl pověřen mimořádně inteligentní polní maršál von Meinstein, který dostal pod velení skupinu armád Don. Proti jižní čelisti obklíčení vyslal tankové jednotky, které měli vytvořit koridor pro únik 6. armády (operace Hrom, resp. Zimní bouře). Německým tankům se podařilo po těžkých bojích postoupit celkem daleko, avšak Rusové přisunuli posily a provedli západně od kotle další ofenzívu, kterou ohrozili skupinu armád Don (operace Malý Saturn). Navíc Hitler nechtěl uvězněné Palusovo 6. armádě dát svolení k úniku. Vyhladovělá, promrzlá 6. armáda bez paliva a munice by se beztak z kotle těžko dostávala. Mainstein, který nechtěl jednat v rozporu s Hitlerem stejně tak jako Paulus, nakonec tankové jednotky odvolal.To znamenalo konec 6. armády.

Rusové triumfují

Poté, co Němci odmítli ruské ultimátum o kapitulaci, začali Rusové 10.ledna 1943 s mohutným útokem na kotel (operace Kruh). Po obrovské dělostřelecké a raketometné přípravě (... "Z takové kanonády vedou jen dvě cesty, smrt, nebo šílenství ", poznamenal velitel dělostřelectva) začali směrem od západu drtit kotel. Podařilo se prolomit německou obranu. Němci, pokud se nevzdali, se ve zmatku postupně stahovali na východ. Spousta lidí vysílením a mrazem zemřelo...Situace, do které se dostali všichni vojáci, nejenom ranění, byla příšerná. Kulhali na omrzlých nohou, rty do krve rozpraskané mrazem, tváře z vosku, jakoby z nich již odešel život. Vyčerpaní lidé se káceli do sněhu a již nikdy nevstali. Mnoho raněných se muselo z opouštěných nemocnic samo doplazit do provizorních, které svými podmínkami připomínaly peklo: Těla leží na hromadách u silnice, na místě, kde upadli nebo zemřeli. Nikdo se už o nikoho nestaral. Nebyly obvazy. Na letiště (pozn. s nemocnicí) padaly bomby a do bunkru pro deset lidí se jich nacpalo čtyřicet. Mnoho jednotek zdecimovaných Němců se však velmi statečně bránilo a způsobilo Rudé armádě obrovské ztráty, ruského zajetí se báli. Sovětští velitele se také obecně snažili jen málo snižovat ztráty, často posílali své muže proti nepříteli v jedné řadě a ti se tak stávali snadnými terči.

Zbytky promrzlé a hladové 6. armády se nyní před postupujícími Rusy skryly ve sklepích zničeného města. Německá palebná postavení a bunkry ve městě Rusové ničili tanky a děly i plamenomety, ze sklepů byli vojáci vyhánění do zajetí, mnozí zuřivě bojovali. 31. ledna 1943 ve svém velitelství v centru města kapituloval a byl zajat Paulus a to i přesto, že Hitler od něj očekával sebevraždu-byl proto několik dní před tím povýšen na polního maršála, který nikdy do zajetí nepadl. Zbývající německé jednotky kapitulovaly 2. února (mnoho vojáků bylo ještě ukryto v podzemí města, poslední se vzdali až počátkem března). Hitler tím byl velice zklamán, chtěl aby armáda bojovala do posledního muže. V Rusku propukl spontánní jásot nad vítězstvím, v Kremlu se na oslavu vítězství rozezněly zvony.

..."Nikdo nedokáže říct, jak to tady vypadalo dřív," napsal britský korespondent po bitvě o tovární čtvrti. "Cesta nás vede nahoru a dolů, nedalo se poznat, zda to byl přírodní svah, nebo jsou to desítky kráterů po bombách, které se spojily v jeden. Továrními dvory, dokonce i dílnami se táhnou zákopy; na jejich dně ještě leží zmrzlí Němci v šedém a zmrzlí Rusové v zeleném, vedle zmrzlé zbytky lidského těla, tamhle se mezi rozbitými cihlami povalují kovové helmy, německá a ruská, zpola naplněná sněhem. A tady zase ostnatý drát, napůl odkryté miny, bedny od nábojů a další trosky- zbytky zdí, pokřivená spleť rezavých ocelových traverz. Lze si jen těžko představit, že tu někdo dokázal přežít."...

Vítězové a poražení

Celkem padlo do ruských rukou na konci bitvy 91 000 zajatců (dle některých údajů až 130 tisíc-i s Rusy ve službách wehrmachtu), včetně 22 německých generálů, množství techniky nepočítaje. Zubožení zajatci byli posíláni do sběrných táborů v oblasti. Náročný pochod v mraze, bez jídla a bez vody a někdy i za brutálního pomstychtivého chování vojáků Rudé armády (nejinak se chovali němečtí vojáci k sovětským zajatcům) mnohdy přežila jen malá část zajatců. Ve sběrných táborech jich díky podvýživě a nemocem také mnoho zemřelo, téměř polovina zajatců se nedožila jara. Odsud byli transportováni do táborů v evropském Rusku, Kazachstánu, na Urale a na Sibiři, kde byli nuceni za těžkých podmínek pracovat. V roce 1955 byla propuštěna poslední část německých zajatců, z 6.armády se jich celkem vrátilo domů pouze 6 tisíc.

Celkově přišly síly Osy (nejenom 6. armáda) v celé stalingradské kampani o více než půl milionu mužů včetně zajatců. Rudá armáda přišla o 1,1 milionu lidí. V troskách města dokázalo bez přídělů jídla přežít celých pět měsíců těžkých bojů 10 tisíc civilních obyvatel včetně tisícovky dětí. ...Většina dětí prožila čtyři nebo pět měsíců v nějaké díře v zemi. Byly nadmuté hladem. Choulily se v koutech, bály se mluvit, či dokonce jen pohlédnout člověku do tváře...

Porážka hitlerovského Německa u Stalingradu neznamenala pouze zničení významné vojenské síly protivníka a dobytí ztraceného území. Byl vyvrácen mýtus o německé neporazitelnosti a svět dostal poprvé naději, že bude Hitlerovo tažení v Evropě zastaveno. Vojákům Rudé armády stoupla morálka, od této chvíle přešel do ofenzívy SSSR a Německo se začalo bránit.

---

Hnědou kurzívou psaný text je převzat z knihy Stalingrad-Osudové střetnutí 1942-1943 od Antony Beevora (překl. Vladimír Fuksa). Informace jsou čerpány hlavně z této knihy a z http://cs.wikipedia.org. Pro podrobnější studium na internetu doporučuji www.palba.cz.

Download

Zde jsou fotografie i jiné materiály o bitvě u Stalingradu, které jsem našel po celkem pečlivém hledání na internetu. Zdroj obrázku i jeho popis (pokud byl k dispozici) jsou uvedeny v IPTC. Zařazoval jsem obrázky s co největším rozlišením, nejrelevantnějším zdrojem a nejlepším popiskem.

---

---

---

---

---

---

---

---

---

---

---

---

---

Pokud by někdo měl k fotografiím nějaké další informace nebo připomínky, můžete mi napsat na prorock@centrum.cz nebo nechat vzkaz. Stejně tak, kdyby někdo měl nějaké zajímavé fotografie a chtěl pomoct sbírku rozšířit.

Video, hudba

Kaťuša

Nejslavnější ruská písnička druhé světové války. Podle ní dostaly přezdívku sovětské raketomety, zvuk při odpálení připomínal crescendo písně. Kaťuša svému snoubenci slibuje, že uchová jejich lásku, zatímco on bude na frontě bránit vlast. Text    mp3

---

Svjaščennaja vojna (Svatá válka)

Jedna z nejslavnějších sovětských písní druhé světové války. Autorem hudby byl Alexandr Vasiljevič Alexandrov, zakladatel slavného sboru Rudé armády "Alexandrovců". Tento sbor poprvé píseň veřejně předvedl roku 1941, když vyprovázeli své vojáky do války. Text    mp3

---

Lili Marlene

Slavná německá písnička, která byla za druhé světové války populární i u spojenců. Tuto píseň nazpívala také Marlene Dietrich a přes svojí popularitu byla v nacistickém Německu kvůli její pochmurné náladě zakázána. Text    mp3

---